OD_RAZ

 

 

 

 

 

Projekt, který jsem se rozhodla realizovat jako svou bakalářskou práci se skládá ze dvou objektů – generátorů, které vytváří pomocí průsvitu stékající vody na skleněném nosiči světelnou grafiku, která se následně promítá do prostoru či na promítací plochu. Vychází hlavně z mého zájmu o světlo jako vyjadřovací prostředek.

Pro mě osobně jsou různé odrazy, průsvity a vůbec hry světla spouštěči velice silných pocitů. Často i drobné světelné úkazy ve mně vzbuzují zvláštní dětské nadšení a radost. To způsobilo, že jsem je postupem času začala v různých formách zachycovat a archivovat, především pomocí videa a fotografie.

V návaznosti na tento zájem jsem si, nejdříve sama pro sebe, začala inscenovat drobná světelná představení, která jsem zaznamenávala pomocí kamery a s výstupem dále pracovala. Právě díky ohlasu, který videozáznamy vyvolaly u mých přátel, začala vznikat drobná „promítání“, která probíhala z většiny v exteriéru. Převážně se jednalo o parky a lesy v Liberci a okolí. Jejich charakter už nebyl ryze soukromý a já se začala zajímat o možnost zprostředkování zmiňovaných pocitů pro další pozorovatele.

Navázáním na tyto zkušenosti se stala má klauzurní práce v zimním semestru tohoto akademického roku (2013/2014). Se skupinou svých přátel jsem v jednom libereckém lesoparku nainstalovala jeden ze svých „generátorů“, jak jsem je začala s úsměvem označovat. Vždy jsem se u těchto svých pokusů snažila udržet co nejvyšší míru přirozenosti vznikajícího obrazu. V tomto případě jsem využívala nejen světla, ale také větru. Na strom na příhodném místě jsem za sebe zavěsila světelný zdroj, křišťálovou vázu a skleněnou matnici. Přirozený pohyb stromu ve větru následně celou instalaci rozhýbal. Vznikl tím proměnlivý světelný obraz, který jsem snímala pomocí kamery na stativu. Záznam jsem poté dále přetvářela. Chtěla jsem dosáhnout úplného oproštění výstupu od fyzické instalace. Zprostředkovat divákovi pouze obraz, chcete-li podstatu nezávislou na konkrétním předmětu, který ji vytváří. Záměrně jsem u obhajoby nerozváděla vznik samotného videa před úpravou. To se stalo prostředníkem pro vyjádření mého pocitu, šlo mi o změnu vnímání předmětu, jeho přenesení do jeho pocitové roviny z mého úhlu pohledu. Tato práce blízce souvisela s mým zájmem o filozofii fenomenologie.

V průběhu dokončování výše zmíněné práce jsem se utvrdila v tom, že oddělení samotného „generátoru“ od projekce jako takové není nutné. Došla jsem k závěru, že by se měl stát pevnou součástí instalace.

Od toho se odvíjí i název mé práce – OD_RAZ. Tento název jsem použila u několika svých předchozích prací tohoto charakteru, ale teprve v tomto případě se jeho symbolika plně uplatňuje. Poukazuje nejen na pocitovou stránku věci (odraz mého vlastního vnímání) a fyzický charakter (odraz světla), ale právě na to pomyslné „od raz“ – od začátku. Od projektoru k projekci.  Naznačuje návrat k principu vzniku.

Tento název se uplatnil i skupinové výstavy, kterou jsme ještě se dvěma dalšími studenty vysokých uměleckých škol zorganizovali v jednom pražském multifunkčním prostoru. Ta byla důležitým milníkem pro mou práci. Pracovala jsem se stejnými principy, ale už se nejednalo o zachycení a následné zprostředkování obrazu. Prezentovaná instalace se skládala z generátoru a přímé projekce na skleněnou matnici. Projekci jako takovou zprostředkovávalo zařízení skryté za samotnou promítací plochou. Obraz byl vytvářen pomocí prosvícení skapávající vody na skleněné tabulce a posléze přenášen na promítací desku pomocí čoček a zrcadla (instalace Moc děr do zdi, Grid Prague).

Ve chvíli, kdy jsem o projektoru začala přemýšlet jako o rovnocenné a neoddělitelné součásti instalace, začal se rýsovat první z protikladů, který je v podstatě obsažen ve většině mých prací. Je to snaha o vyjádření myšlenky či pocitu pomocí technického řešení a tvarosloví. U většiny mých prací se setkáme s poměrně silně technickým způsobem vyjádření. Dokonce má malba nese tyto rysy.

U tohoto projektu se projevuje protiváhou přirozenosti světelné grafiky vytvářené volně stékající vodou a technické podstaty jejího vzniku. Pro instalaci už není podstatný pouze zprostředkovaný obraz, ale i vztah mezi jednotlivými prvky.

Velmi přirozenou formou se v průběhu hledání tvaru konstrukcí začaly objevovat protichůdné vztahy i mezi samotnými objekty a formou projekce, kterou vytváří. Zaujala mě myšlenka zaměřená na zvláštní podobnost vnímání instalací výrazně rozdílného charakteru. Sama jsem se často setkala s pocitem, že pokud je mi  vyhrazen omezený prostor pro pozorování, například jen určitý výřez, vzbuzuje to ve mně podobné pocity, jako když jsem uvnitř instalace a stávám se její součástí. Chvíle, kdy je obraz pozorovatelný jen při určité snaze, vzbuzuje podobný pocit pohlcení jako vlastní fyzická přítomnost uvnitř instalace.

Tyto myšlenky mě dovedly k použití dvou různých podání obrazu. Promítání do volného prostoru, kdy se i sám divák stává promítacím plátnem, a projekcí na vymezenou plochu matnice.

Ruku v ruce s myšlenou podání obrazu jde i tvarové řešení. Použití konkávního a konvexního tvarosloví podtrhává podstatu zobrazení. Zatímco konvexní matnice uzavírá obraz a nutí diváka nahlédnout „dovnitř“, konkávní nosič vyššího z objektů otvírá obraz do celého prostoru.

 

Pro mou bakalářskou práci je důležitá i volba umístění. Druhý suterén, o jehož existenci nemá mnoho studentů ponětí ani po několika letech studia, byl pro mé záměry ideální. Tímto vyčleněním, schováním, chcete-li, jsem chtěla postavit jakousi platformu pro zprostředkovaný vjem. Moment překvapení je podle mého názoru silný oslí můstek pro vyvolání pocitů, které by měly hraničit se světem dětského vnímaní. Narušení této hranice je právě tím, čeho bych chtěla docílit. Vzápětí je ale nutné podotknout, že na tomto konkrétním místě není můj projekt závislý. Nejedná se tedy o takzvaný site-specific.

Malý uzavřený prostor naplněný pouze světlem, uzavřený svět ve světě. To je to, co má volba právě tohoto konkrétního prostoru podtrhnout.